Vystupující švagr házející požadavky v řádech milionů nedává sice mnoho důvěry a případ je zcela na začátku, ale přeci jen jsem se snažila vžít do možné reality. Než odškodnění pravděpodobně bych si spíš v tom samém případě oblékla kostým Ramba a nemocnici vyhodila do povětří, v lepším případě odpráskla svého porodníka a dětské sestry.
Podvědomě mě ihned napadlo zda náš synek je opravdu náš?! Dokonce jsem se přistihla jak zaujatě sleduji jeho prstíčky a srovnávám s tatínkovými. Máme štěstí v tom, že synek se zcela „potatil", takže testy DNA nepotřebujeme. V druhé vlně jsem začala řešit jak to uděláme při dalším dítěti. Nebude to hloupé, když si jej označkuju razítkem "MOJE DÍTĚ" hned po porodu? Ale jistota je jistota…
Po hysterickém úvodu jsem zapřemýšlela v čem je ten případ tak strašný. Nikdo přeci neumřel. Jen někdo šáhl vedle… Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrr